Záběry z prostředí živočišné výroby
Velkochovy
Přesto, že jsou všude kolem nás, často o nich ani nevíme. Ovlivňují naše zdraví, ráz krajiny, planetu a také životy milionů hospodářských zvířat. Díky nim sice máme dostatek levného masa, mléka i vajec, zároveň jsou však místem, kde žijí zvířata hlava na hlavě v těžko představitelných podmínkách. Podívejte se blíže na utajovanou tvář potravinového průmyslu.
Zvířata
Velkochov je intenzivní chov hospodářských zvířat, což jednoduše znamená – hodně zvířat na jednom místě. Je to podnik průmyslové výroby a jeho smyslem je dosáhnout co nejvyššího výdělku za co nejnižších nákladů. Proto velkochovy velmi často splňují pouze minimální požadavky stanovené zákonem, které však nedokáží chránit zvířata před bolestí a citovým strádáním, ani přírodu před ničivou stopou, jež za sebou intenzivní živočišná výroba zanechává.
Zvířatům, ze kterých vyrábíme jídlo, bychom měli přinejmenším zajistit dobré podmínky k životu. Velkochovy toho však nejsou ze své podstaty schopny. Zvířata zde neznamenají nic víc než materiál, a tak se s nimi i nakládá. Slouží jedinému účelu, tím je výroba potravin.
V zákoně se na hospodářská zvířata pohlíží jinak než na psy nebo kočky. To, co by se u domácích mazlíčků považovalo za týrání, je u hospodářských zvířat zaběhnutou a povolenou praxí. Jde například o kastrace mláďat zaživa bez tišení bolesti, nepřetržité uvázání krav na řetězu nebo celoživotní pobyt v kleci. I když je běžně nevídáme, hospodářských zvířat u nás žije obrovské množství . Na českých jatkách je každoročně poraženo víc než 110 milionů zvířat pro lidskou spotřebu. To odpovídá tomu, jako by po celý rok byla každou vteřinu usmrcována tři zvířata. Chcete vědět, kde jsou ve vašem okolí jatka? Podívejte se na mapu iniciativy Zvířata nejíme. 
Krmivo
Výhodou života ve velkochovu je, že si zvířata nemusí shánět potravu. Dostávají ji pravidelně od chovatele, takže jsou na něm bytostně závislá. Chovatel je zase závislý na dodávkách krmiva, jako je sója a kukuřice, které bývá pěstováno docela jinde na planetě: na místě bývalých deštných pralesů v Amazonii nebo Indonésii. Na monokulturních lánech a za použití agrochemie. Poptávka po levných krmivech je jednou z příčin vypalování deštných pralesů v Jižní Americe i jinde. K nám dovážená sója pokrývá asi 325 tisíc hektarů půdy v zahraničí, což je plocha velká jako Karlovarský kraj. I Česká republika se tímto způsobem podílí na ničení nedocenitelných ekosystémů naší planety. 
Léky
Intenzivní chov zvířat ve stísněných prostorech se bez léků, zejména antibiotik, neobejde. Zákony umožňují plošné podávání antibiotik celým chovům. To zvyšuje riziko vzniku bakterie nezničitelné známými léky a potenciálně přenosné i na člověka. Plošně je v chovech zvířat podávána naprostá většina (86 %) veškeré veterinární spotřeby antibiotik. Masové a rutinní podávání antibiotik hospodářským zvířatům je již v některých státech zakázáno, například ve skandinávských zemích.
Životní prostředí
Vedlejšími produkty z velkochovů jsou látky znečišťující přírodu a zápach, který je při chovu zvířat ve vysokých počtech na malém prostoru nevyhnutelný. Hlavní dopad na životní prostředí mají plyny vznikající při chovu zvířat: metan a amoniak. Amoniak obsažený v hnoji znečišťuje povrchové i podzemní vody. Ze zemědělství, a to především z chovu zvířat, pochází více než 90 % amoniaku vyprodukovaného v Evropě, což jsou téměř čtyři miliony tun amoniaku ročně. Metan se uvolňuje z trávicího traktu skotu a je jedním ze skleníkových plynů. Jako takový je mnohonásobně ničivější pro naši atmosféru než oxid uhličitý. Při manipulaci s hnojem se také uvolňuje významné množství zdraví poškozujícího polétavého prachu, který se usazuje hluboko v plicích a může mít smrtelné následky.
Klimatická změna
Podle různých odhadů má chov zvířat na svědomí 18 a více procent celosvětové produkce skleníkových plynů. 
Lidé
Zdraví
Díky průmyslovému zemědělství jsme získali téměř neomezený přísun potravin zvířecího původu. Tato hojnost umožňuje nadměrnou spotřebu masa a dalších živočišných výrobků, to má ale nepříznivý dopad na lidské zdraví: následkem bývá obezita, cukrovka, onemocnění srdce a některé typy rakoviny. Živočišné výrobky mají vysoký obsah škodlivých tuků, které zvyšují riziko srdečně-cévních onemocnění. Světová zdravotnická organizace (WHO) zařadila zpracované maso (šunky, salámy, párky atd.) do kategorie látek způsobujících rakovinu, kam patří i tabák nebo azbest .
Nebezpečné bakterie
V nepřirozeném prostředí a stísněných podmínkách velkochovů se daří různým virům a bakteriím, které se zde množí snáz než v divoké přírodě. Některé z těchto mikroorganismů mohou začít napadat i člověka. Nebezpečné patogeny, které vyvolávají životu nebezpečné střevní infekce („otravu jídlem“), byly v České republice v roce 2015 odhaleny u více než 70 % vzorků od prasat a u více než 60 % vzorků od kuřat na maso.
Nepříjemná práce
Lidé pracující na jatkách a ve velkochovech jsou častými svědky utrpení a smrti a následkem toho mohou trpět různými psychickými problémy. 
Partyzánka, která měla štěstí
Dafne: partyzánka, která měla štěstí
Jmenuji se Dafné a přezdívají mi Partyzánka. Ale ještě v dubnu jsem nebyla nikdo. Ani číslo. Jen kus v kotci. Jeden z desítek kusů ve stovkách kotců. Můj život byl jeden velký stres a také nuda. Nevěděla jsem nikdy jistě, jestli se dostanu včas k jídlu, jestli mě někdo neodstrčí, jestli si budu mít kam lehnout, s kým se budu muset poprat, abych mohla potom v klidu spát.
A pak nás z kotce vyhnali ven a nahnali na auto. A to bylo ještě tisíckrát horší! Rámusilo to a také podlaha nebyla chvilku v klidu a také se mi špatně dýchalo, protože jsme byli namačkaní jeden na druhém, a také byla kolem mě cizí prasátka, která jsem neznala a nevěděla jsem, co od nich mohu čekat. A všichni jsme se strašně báli. Všichni. Nevěděli jsme, kam jedeme, ale bylo nám jasné, že to asi nebude poznávací výlet. Na výlet bychom dostali svačinku a také lahvičky s pitím a měli bychom každý dost místa, abychom si mohli lehnout. Tohle vypadalo na poslední cestu. To už je přece jedno, v jakých podmínkách jedete, když na konci čeká opravdový Konec všeho. Jsem jenom prasátko, ale některé věci jsou mi jasné.
A tak jsem utekla. Bohužel si nepamatuju, jak se mi to povedlo, protože jsem spadla na silnici a skončila jsem v kotrmelcích a v krvi a dost jsem se bouchla do hlavy. Bolelo mě úplně všechno, byla jsem moc odřená – ale venku!
Kolem mě svištěla auta a nevěděla jsem, kam se mám vydat a co mám dělat. Tak jsem se potácela po krajnici, až mě místní strážníci nahnali do přepravníku a odvezli na statek, kde jsem dostala kóji sama pro sebe! Fakt, nemusela jsem se s nikým dělit, měla jsem tam i hromádku slámy a malý výběh, takže jsem viděla nebe a cítila vítr!
Jenže jsem pořád nebyla nikdo. A teď už ani ničí.
Ale napsali o mně v novinách. Mého příběhu si všimli členové prasomilného klubu (ČKMPCHD) a shodli se, že když jsem tak moc chtěla žít, že jsem riskovala útěk z jedoucího vozu, že si zasloužím pomoc. Mluvili o mně jako o Partyzánce. Vyřídili všechny byrokratické podmínky, zaplatili za mě, co stálo moje odchycení a ubytování a odvezli mě na malou farmu na jihu Čech. A dostala jsem jméno.
Tady teď bydlím. Máme tu dvouhektarový výběh s loukou, lesíkem a vlastním rybníčkem a mám i svůj vlastní box, kam si mohu zalézt, když chci být chvíli sama. Nikdy se nenudím, je tu pořád co dělat. Je nás tu čtrnáct prasátek, takže mám kamarády. Také se někdy trochu hádáme, ale většinou jsme spolu v partě.
Když si večer zalezu do svého boxu a zavrtám se do slámy, vzpomínám na svoje souputníky na tom autě, co nás vezlo na Konec. A pláču.
Jmenuji se Dafné. A měla jsem štěstí.
„Ve snu se snažím odtamtud utéct.“
„Ve snu se snažím odtamtud utéct.“
Katka je studentkou veteriny, která se rozhodla podělit s ostatními o svoje zkušenosti z velkochovů. Jako studentka musí absolvovat povinné praxe, mezi něž patří i návštěvy velkochovů prasat a krav. Svůj zážitek z první návštěvy chovu prasat popisuje takto:
„Bylo to velmi smutné. Pamatuju si pohled na ta prasata, viděla jsem úzké klece, ve kterých se nemohou prasnice ani pořádně hýbat, natož se otočit. Mají dost obité nohy, jak se snaží si lehnout, mají oteklé klouby. Jsou tam uvězněné jen proto, aby rostly. Druhá věc, co mě opravdu ‘dostala‘, bylo to, jak jsou prasata posprejovaná a popsaná fixami. Vím, že to má svůj účel, ale podíváš se na ta zvířata a nevidíš živé bytosti – vidíš čísla. Takhle si setkání se zvířetem nepředstavuji. Viděla jsem záběry z velkochovů už před nástupem na školu, ale jedna věc je to očekávat a druhá je vidět to na vlastní oči. Už jen ta logika, že se zvířaty je nakládáno jako s produkty. Dáme jim číslo a čekáme, až vyrostou, abychom je mohli zabít.“
Když se potom vrátila domů, cítila smutek a bezmoc. O konkrétním místě nechtěla mluvit, i když jich navštívila několik. Říká totiž, že všude, kde doposud byla, to bylo prakticky stejné. Popisuje i to, jak se jí zážitek vracel ve snech. Navíc ji teď čeká praxe na jatkách.
„Zvířata tam budou přicházet a já se budu dívat, jak je zabíjejí. Dokonce bych s tím měla i pomáhat. To je pro mě něco, s čím nevím, jak se vyrovnám. Nejraději bych se tomu vyhnula, v noci se budím, ve snu se odtamtud snažím utéct. Snažím se to říct lidem. Upozornit je na to, jak tam ta zvířata trpí, ale oni to nevnímají. Cítím u toho šílenou bezmoc.“
Dále jsme se bavili o zážitcích s prasaty. Klece pro prasnice jsou značně kontroverzní, co se kvality života zvířat týče. Prasnice jsou podle chovatelů v klecích proto, aby nezalehla svá selata. V přirozených podmínkách však prasnice hledá místo, kde bude moci o selata pečovat, a tvoří si hnízdo – nic takového pochopitelně v prostředí velkochovu není možné.
„Myslím si, že je to spojené s frustrací a nedostatkem prostoru. Prasnice se pak chovají i agresivně. Kolik času v takových kotcích stráví? Většinu života. Jsou v jedné kleci a pak je přesunou rovnou do další klece. Z porodnice jdou do klece, kde čekají na další říji. Pak proběhne inseminace a prasnice se zase vrátí do porodní klece. Na selatech jsou pak prováděny chirurgické zákroky bez tišení bolesti. V prvním týdnu života se kastrují, zkracují se jim zuby a ocásky. Agresivní chování, jemuž mají tyto zákroky předejít, opět souvisejí s frustrací. Existují chovy, kde se to neděje. Když mají prasata dostatek prostoru, přirozenější podmínky.”
Dále jsme se bavili o kravách. Katka se na tato zvířata více specializuje, takže má možnost být na praxích častěji. Popisuje, že setkání s kravami je pro ni o něco příjemnější. V kravínech se aspoň mohou pohybovat, jsou tam spolu. Trápí ji zde hlavně život telat.
„Aby měla kráva mléko, musí mít dítě. No, a kdybychom jí to dítě nechali, přicházíme o ten produkt, kvůli kterému to všechno děláme. Proto se tele hned po porodu matce odebírá. Byla jsem u porodu a viděla jsem, jak se prakticky okamžitě novorozené tele dá do přepravky a odvleče se pryč.
Když jsme v chovu krav, často chodíme k telatům. Jsou schopné vám olizovat ruce donekonečna. Je to sice roztomilé, ale skrývá se za tím drsná realita toho, že jim prostě chybí matka – nemají ukojený sací reflex. Telata bývají v kotcích po jednom, ale někde jsou kotce společné. Připadají mi tak spokojenější, mohou se mazlit, hrají si, mají možnost se alespoň trochu přirozeně projevit.“
A jak se Katka dívá na možná řešení, která by zlepšila životy zvířat?
„V ideálním světě by lidé vůbec nepotřebovali živočišné produkty. Pokud už je ale nutné zvířata využívat, bylo by nejlepší, aby si lidé kupovali produkty od zvířat, která žijí v dobrých podmínkách. Je lepší volit BIO chovy, ale ideální je si osobně ověřit, jak zvířata žijí. Moji rodiče mají na vesnici slepice. Jejich vajíčka si klidně dám. Ty slepice běhají po dvoře, mohou natáhnout křídla, zobou trávu, běhají se psem… Jenže i kdyby všechna zvířata žila takto, museli bychom současnou spotřebu omezit, protože by to bylo výrazně více prostorově náročné. Člověk tomu musí být otevřený, uvědomělý. Aby překonal názor, který nám vštěpuje společnost. Ano děje se to, ale důležité je, co s tím já udělám.“
Cestovatel z donucení
Cestovatel z donucení
Dalimil, býk s bílou hlavou a rezavýma ušima, se narodil v zemědělském družstvu v okrese Plzeň-jih. Když ho jednoho horkého léta naložili na kamion, nemohl tušit, že se vydává na dalekou cestu do Turecka. S tisíci kravskými společníky byl po úmorné čtyřdenní cestě dopraven na bulharsko-turecké hranice. Dalimil zrychleně dýchal v letním žáru a obklopovaly ho vyplazené jazyky dalších býků z celého Česka.
Utrpení se začalo ještě prodlužovat kvůli nesrovnalostem v dokumentech. Celníci nedovolili kamionům pokračovat a následovalo nekonečné čekání. Vystresovaná těla, se srstí slepenou potem, byla uvězněna na korbách bez možnosti odpočinku. Býci čekali na hranici nejprve čtyři dny, posléze polovinu z nich odvezli čekat zpět do Rumunska a Bulharska.
Kamióny se vrátily zpět na hranice, když to vypadalo, že jim přeci jen umožní vstup do Turecka. Avšak nakonec nebyli opětovně vpuštěni a zůstali na korbách ještě další tři dny. Po více než týdnu byli provizorně ustájeni, ale dvacet býků už tato muka nepřežilo. Dalimil se stále drží, i když vyčerpáním se mu podlamují nohy.
Když to vypadalo, že budou ponecháni k věčnému čekání na území nikoho, byl domluven prodej a vývoz zvířat do Iráku. Dalimil a několik stovek čekáním zmožených býků se o deset dní později vydali na cestu přes celé Turecko.
Bez vody, krmení a podestýlky se kodrcali další dva tisíce kilometrů ve vlastních výkalech. Krom jedné krátké zastávky s vyložením to znamenalo další čtyři dny pod spalujícím sluncem. Nekonečná cesta a teploty přes 40 stupňů. Z přehřátí organismu kolabovali býci během cesty. Dorazili po měsíci do města Dahúk, kde je čekala halal porážka vykrvácením.
Dalimil je jen jedním z desetitisíců krav a býků, zažívajících každý rok sáhodlouhé cesty utrpení z Česka, aby mohli být následně usmrceni.
Tento případ se stal v roce 2017, údaje o něm poskytla organizace Animals’ Angels.
Příběh populární prasnice
Ester: prasečí celebrita
Ester se ke svým majitelům dostala náhodou, když přijali nabídku ujmout se miniprasátka. Od té chvíle je nepřestala překvapovat. Nejprve se prý její chování velmi podobalo chování štěňat, ale ty velmi brzy předčila ve zvědavosti a schopnosti se učit.
Jeden z jejích majitelů se živil jako iluzionista, a proto občas zkoušel své triky na psy. Ti po náhlém zmizení piškotu z ruky začali vrtět ocasy a štěkat, na trik však ani po mnoha opakováních nepřišli. Ester však stačily dva pokusy, aby záměr svého pána prokoukla a piškot za jeho zády našla.
Oproti původním očekáváním byla Ester také velmi čistotná, naučit ji chodit na zvířecí záchod prý byla hračka. Jak rostla, byla čím dál tím chytřejší. V osmi měsících si uměla otevřít jakékoliv odemčené dveře rypákem.
Když ji učili chodit na záchod ven (zvířecí jí byl už malý), záměrně předstírala, že vykonává potřebu, aby potom získala pamlsek navíc. Stejně rafinovaně také kradla sušenky – místo aby rychle vyplenila zásuvku s pamlsky, pomalu a tiše ji otevírala a v mezičase chodila kontrolovat ostatní do obývacího pokoje.
Problém se objevil, když majitelé vzali Ester na prohlídku k veterináři. Ten je přesvědčil o tom, že Ester není miniprasátko, ale klasické prase, chované pro komerční účely. To dokazoval i její useknutý ocásek.
Ester, bytost s vlastní osobností, která dalece předčila ve vynalézavosti psy, měla původně prožít celý svůj život v kleci. Toto poznání změnilo jejím majitelům život. Rozhodli se založit azylovou farmu pro zvířata s podobným osudem, kde měla Ester dostatek prostoru pro běhání a objevování.
Ester, stejně jako ostatní prasata, vykazovala širokou paletu různých emocí. Prasata dokonce zpívají svým dětem, aby je uklidnila – tak, jako my lidé. Prase je chytré asi jako dvou až tříleté dítě – rypákem zvládne hrát videohry pomocí joysticku. Jako jedno z mála zvířat (na rozdíl třeba od psů) pozná prase samo sebe v zrcadle.
Ester nám ukazuje, jak jsou naše představy o prožívání zvířat zkreslené. Ester je jedna z mála šťastlivců, kteří utekli životu ve velkochovech. Spousta jejích druhů ale toto štěstí nemá. Poznatky o Ester dokazují, jak vyspělé bytosti jsou dnes drženy v klecích, bez nároku na důstojný život, jaký jim náleží.
Ester můžete sledovat na Facebooku.
TED talk o Ester.
Ester měla výjimečné štěstí. Jak běžně žijí prasnice v České republice, se můžete podívat na videu organizace OBRAZ zde.
Partyzánka, která měla štěstí
Dafne: partyzánka, která měla štěstí
Jmenuji se Dafné a přezdívají mi Partyzánka. Ale ještě v dubnu jsem nebyla nikdo. Ani číslo. Jen kus v kotci. Jeden z desítek kusů ve stovkách kotců. Můj život byl jeden velký stres a také nuda. Nevěděla jsem nikdy jistě, jestli se dostanu včas k jídlu, jestli mě někdo neodstrčí, jestli si budu mít kam lehnout, s kým se budu muset poprat, abych mohla potom v klidu spát.
A pak nás z kotce vyhnali ven a nahnali na auto. A to bylo ještě tisíckrát horší! Rámusilo to a také podlaha nebyla chvilku v klidu a také se mi špatně dýchalo, protože jsme byli namačkaní jeden na druhém, a také byla kolem mě cizí prasátka, která jsem neznala a nevěděla jsem, co od nich mohu čekat. A všichni jsme se strašně báli. Všichni. Nevěděli jsme, kam jedeme, ale bylo nám jasné, že to asi nebude poznávací výlet. Na výlet bychom dostali svačinku a také lahvičky s pitím a měli bychom každý dost místa, abychom si mohli lehnout. Tohle vypadalo na poslední cestu. To už je přece jedno, v jakých podmínkách jedete, když na konci čeká opravdový Konec všeho. Jsem jenom prasátko, ale některé věci jsou mi jasné.
A tak jsem utekla. Bohužel si nepamatuju, jak se mi to povedlo, protože jsem spadla na silnici a skončila jsem v kotrmelcích a v krvi a dost jsem se bouchla do hlavy. Bolelo mě úplně všechno, byla jsem moc odřená – ale venku!
Kolem mě svištěla auta a nevěděla jsem, kam se mám vydat a co mám dělat. Tak jsem se potácela po krajnici, až mě místní strážníci nahnali do přepravníku a odvezli na statek, kde jsem dostala kóji sama pro sebe! Fakt, nemusela jsem se s nikým dělit, měla jsem tam i hromádku slámy a malý výběh, takže jsem viděla nebe a cítila vítr!
Jenže jsem pořád nebyla nikdo. A teď už ani ničí.
Ale napsali o mně v novinách. Mého příběhu si všimli členové prasomilného klubu (ČKMPCHD) a shodli se, že když jsem tak moc chtěla žít, že jsem riskovala útěk z jedoucího vozu, že si zasloužím pomoc. Mluvili o mně jako o Partyzánce. Vyřídili všechny byrokratické podmínky, zaplatili za mě, co stálo moje odchycení a ubytování a odvezli mě na malou farmu na jihu Čech. A dostala jsem jméno.
Tady teď bydlím. Máme tu dvouhektarový výběh s loukou, lesíkem a vlastním rybníčkem a mám i svůj vlastní box, kam si mohu zalézt, když chci být chvíli sama. Nikdy se nenudím, je tu pořád co dělat. Je nás tu čtrnáct prasátek, takže mám kamarády. Také se někdy trochu hádáme, ale většinou jsme spolu v partě.
Když si večer zalezu do svého boxu a zavrtám se do slámy, vzpomínám na svoje souputníky na tom autě, co nás vezlo na Konec. A pláču.
Jmenuji se Dafné. A měla jsem štěstí.
„Ve snu se snažím odtamtud utéct.“
„Ve snu se snažím odtamtud utéct.“
Katka je studentkou veteriny, která se rozhodla podělit s ostatními o svoje zkušenosti z velkochovů. Jako studentka musí absolvovat povinné praxe, mezi něž patří i návštěvy velkochovů prasat a krav. Svůj zážitek z první návštěvy chovu prasat popisuje takto:
„Bylo to velmi smutné. Pamatuju si pohled na ta prasata, viděla jsem úzké klece, ve kterých se nemohou prasnice ani pořádně hýbat, natož se otočit. Mají dost obité nohy, jak se snaží si lehnout, mají oteklé klouby. Jsou tam uvězněné jen proto, aby rostly. Druhá věc, co mě opravdu ‘dostala‘, bylo to, jak jsou prasata posprejovaná a popsaná fixami. Vím, že to má svůj účel, ale podíváš se na ta zvířata a nevidíš živé bytosti – vidíš čísla. Takhle si setkání se zvířetem nepředstavuji. Viděla jsem záběry z velkochovů už před nástupem na školu, ale jedna věc je to očekávat a druhá je vidět to na vlastní oči. Už jen ta logika, že se zvířaty je nakládáno jako s produkty. Dáme jim číslo a čekáme, až vyrostou, abychom je mohli zabít.“
Když se potom vrátila domů, cítila smutek a bezmoc. O konkrétním místě nechtěla mluvit, i když jich navštívila několik. Říká totiž, že všude, kde doposud byla, to bylo prakticky stejné. Popisuje i to, jak se jí zážitek vracel ve snech. Navíc ji teď čeká praxe na jatkách.
„Zvířata tam budou přicházet a já se budu dívat, jak je zabíjejí. Dokonce bych s tím měla i pomáhat. To je pro mě něco, s čím nevím, jak se vyrovnám. Nejraději bych se tomu vyhnula, v noci se budím, ve snu se odtamtud snažím utéct. Snažím se to říct lidem. Upozornit je na to, jak tam ta zvířata trpí, ale oni to nevnímají. Cítím u toho šílenou bezmoc.“
Dále jsme se bavili o zážitcích s prasaty. Klece pro prasnice jsou značně kontroverzní, co se kvality života zvířat týče. Prasnice jsou podle chovatelů v klecích proto, aby nezalehla svá selata. V přirozených podmínkách však prasnice hledá místo, kde bude moci o selata pečovat, a tvoří si hnízdo – nic takového pochopitelně v prostředí velkochovu není možné.
„Myslím si, že je to spojené s frustrací a nedostatkem prostoru. Prasnice se pak chovají i agresivně. Kolik času v takových kotcích stráví? Většinu života. Jsou v jedné kleci a pak je přesunou rovnou do další klece. Z porodnice jdou do klece, kde čekají na další říji. Pak proběhne inseminace a prasnice se zase vrátí do porodní klece. Na selatech jsou pak prováděny chirurgické zákroky bez tišení bolesti. V prvním týdnu života se kastrují, zkracují se jim zuby a ocásky. Agresivní chování, jemuž mají tyto zákroky předejít, opět souvisejí s frustrací. Existují chovy, kde se to neděje. Když mají prasata dostatek prostoru, přirozenější podmínky.”
Dále jsme se bavili o kravách. Katka se na tato zvířata více specializuje, takže má možnost být na praxích častěji. Popisuje, že setkání s kravami je pro ni o něco příjemnější. V kravínech se aspoň mohou pohybovat, jsou tam spolu. Trápí ji zde hlavně život telat.
„Aby měla kráva mléko, musí mít dítě. No, a kdybychom jí to dítě nechali, přicházíme o ten produkt, kvůli kterému to všechno děláme. Proto se tele hned po porodu matce odebírá. Byla jsem u porodu a viděla jsem, jak se prakticky okamžitě novorozené tele dá do přepravky a odvleče se pryč.
Když jsme v chovu krav, často chodíme k telatům. Jsou schopné vám olizovat ruce donekonečna. Je to sice roztomilé, ale skrývá se za tím drsná realita toho, že jim prostě chybí matka – nemají ukojený sací reflex. Telata bývají v kotcích po jednom, ale někde jsou kotce společné. Připadají mi tak spokojenější, mohou se mazlit, hrají si, mají možnost se alespoň trochu přirozeně projevit.“
A jak se Katka dívá na možná řešení, která by zlepšila životy zvířat?
„V ideálním světě by lidé vůbec nepotřebovali živočišné produkty. Pokud už je ale nutné zvířata využívat, bylo by nejlepší, aby si lidé kupovali produkty od zvířat, která žijí v dobrých podmínkách. Je lepší volit BIO chovy, ale ideální je si osobně ověřit, jak zvířata žijí. Moji rodiče mají na vesnici slepice. Jejich vajíčka si klidně dám. Ty slepice běhají po dvoře, mohou natáhnout křídla, zobou trávu, běhají se psem… Jenže i kdyby všechna zvířata žila takto, museli bychom současnou spotřebu omezit, protože by to bylo výrazně více prostorově náročné. Člověk tomu musí být otevřený, uvědomělý. Aby překonal názor, který nám vštěpuje společnost. Ano děje se to, ale důležité je, co s tím já udělám.“
Cestovatel z donucení
Cestovatel z donucení
Dalimil, býk s bílou hlavou a rezavýma ušima, se narodil v zemědělském družstvu v okrese Plzeň-jih. Když ho jednoho horkého léta naložili na kamion, nemohl tušit, že se vydává na dalekou cestu do Turecka. S tisíci kravskými společníky byl po úmorné čtyřdenní cestě dopraven na bulharsko-turecké hranice. Dalimil zrychleně dýchal v letním žáru a obklopovaly ho vyplazené jazyky dalších býků z celého Česka.
Utrpení se začalo ještě prodlužovat kvůli nesrovnalostem v dokumentech. Celníci nedovolili kamionům pokračovat a následovalo nekonečné čekání. Vystresovaná těla, se srstí slepenou potem, byla uvězněna na korbách bez možnosti odpočinku. Býci čekali na hranici nejprve čtyři dny, posléze polovinu z nich odvezli čekat zpět do Rumunska a Bulharska.
Kamióny se vrátily zpět na hranice, když to vypadalo, že jim přeci jen umožní vstup do Turecka. Avšak nakonec nebyli opětovně vpuštěni a zůstali na korbách ještě další tři dny. Po více než týdnu byli provizorně ustájeni, ale dvacet býků už tato muka nepřežilo. Dalimil se stále drží, i když vyčerpáním se mu podlamují nohy.
Když to vypadalo, že budou ponecháni k věčnému čekání na území nikoho, byl domluven prodej a vývoz zvířat do Iráku. Dalimil a několik stovek čekáním zmožených býků se o deset dní později vydali na cestu přes celé Turecko.
Bez vody, krmení a podestýlky se kodrcali další dva tisíce kilometrů ve vlastních výkalech. Krom jedné krátké zastávky s vyložením to znamenalo další čtyři dny pod spalujícím sluncem. Nekonečná cesta a teploty přes 40 stupňů. Z přehřátí organismu kolabovali býci během cesty. Dorazili po měsíci do města Dahúk, kde je čekala halal porážka vykrvácením.
Dalimil je jen jedním z desetitisíců krav a býků, zažívajících každý rok sáhodlouhé cesty utrpení z Česka, aby mohli být následně usmrceni.
Tento případ se stal v roce 2017, údaje o něm poskytla organizace Animals’ Angels.
Příběh populární prasnice
Ester: prasečí celebrita
Ester se ke svým majitelům dostala náhodou, když přijali nabídku ujmout se miniprasátka. Od té chvíle je nepřestala překvapovat. Nejprve se prý její chování velmi podobalo chování štěňat, ale ty velmi brzy předčila ve zvědavosti a schopnosti se učit.
Jeden z jejích majitelů se živil jako iluzionista, a proto občas zkoušel své triky na psy. Ti po náhlém zmizení piškotu z ruky začali vrtět ocasy a štěkat, na trik však ani po mnoha opakováních nepřišli. Ester však stačily dva pokusy, aby záměr svého pána prokoukla a piškot za jeho zády našla.
Oproti původním očekáváním byla Ester také velmi čistotná, naučit ji chodit na zvířecí záchod prý byla hračka. Jak rostla, byla čím dál tím chytřejší. V osmi měsících si uměla otevřít jakékoliv odemčené dveře rypákem.
Když ji učili chodit na záchod ven (zvířecí jí byl už malý), záměrně předstírala, že vykonává potřebu, aby potom získala pamlsek navíc. Stejně rafinovaně také kradla sušenky – místo aby rychle vyplenila zásuvku s pamlsky, pomalu a tiše ji otevírala a v mezičase chodila kontrolovat ostatní do obývacího pokoje.
Problém se objevil, když majitelé vzali Ester na prohlídku k veterináři. Ten je přesvědčil o tom, že Ester není miniprasátko, ale klasické prase, chované pro komerční účely. To dokazoval i její useknutý ocásek.
Ester, bytost s vlastní osobností, která dalece předčila ve vynalézavosti psy, měla původně prožít celý svůj život v kleci. Toto poznání změnilo jejím majitelům život. Rozhodli se založit azylovou farmu pro zvířata s podobným osudem, kde měla Ester dostatek prostoru pro běhání a objevování.
Ester, stejně jako ostatní prasata, vykazovala širokou paletu různých emocí. Prasata dokonce zpívají svým dětem, aby je uklidnila – tak, jako my lidé. Prase je chytré asi jako dvou až tříleté dítě – rypákem zvládne hrát videohry pomocí joysticku. Jako jedno z mála zvířat (na rozdíl třeba od psů) pozná prase samo sebe v zrcadle.
Ester nám ukazuje, jak jsou naše představy o prožívání zvířat zkreslené. Ester je jedna z mála šťastlivců, kteří utekli životu ve velkochovech. Spousta jejích druhů ale toto štěstí nemá. Poznatky o Ester dokazují, jak vyspělé bytosti jsou dnes drženy v klecích, bez nároku na důstojný život, jaký jim náleží.
Ester můžete sledovat na Facebooku.
TED talk o Ester.
Ester měla výjimečné štěstí. Jak běžně žijí prasnice v České republice, se můžete podívat na videu organizace OBRAZ zde.
„Zvířatům se ve velkochovech žije dobře, mají tam výběhy, dostatek prostoru, lidi se o ně starají. Velkochov je prostě taková větší farma.“
Naprostá většina hospodářských zvířat v České republice se nikdy nedostane na denní světlo, natož na louku. V českém zákoně to není po chovatelích nijak vyžadováno a ve velkochovech se většinou nedělá nic nad rámec minimálních zákonných požadavků.
Například prasata musí žít v kotcích minimálních rozměrů, v co nejvyšších počtech a často na roštových podlahách. To je jako strávit celý život na grilovací mřížce.
Temné haly, klece a zvířecí utrpení na dobrou farmu nepatří.
„Velkochovy potřebujeme, aby měli lidi co jíst.“
Již nyní vyrábíme víc než dost, abychom uživili každého člověka na planetě. Řešení nespočívá ve zvýšení produkce, ale ve snížení ztrát, omezení plýtvání potravinami a v lepší distribuci.
Jelikož má zvířecí metabolismus nízkou účinnost při přeměně krmiva na jídlo pro lidi, je zkrmování plodin zvířatům také jednou z forem plýtvání potravinami. Celkově se vyplýtvá 61 % celosvětově vypěstovaných kalorií.
„Velkochovy dávají lidem práci.“
Podstatou velkochovů je minimalizovat náklady, tedy i náklady na pracovní sílu. Člověka překvapí, když zjistí, že v závodě chovajícím tři tisíce prasat pracují tři zaměstnanci. Může se snadno stát, že nějaké zvíře je několik dní zraněné nebo dokonce mrtvé a nikdo si toho nevšimne. Když máte na starosti tisíc zvířat, nemůžete se každému nijak zvlášť věnovat.
Pokud by se velkochovy rozdrobily na menší chovy s méně zvířaty, vzniklo by tím více pracovních míst a každému zvířeti by se dostalo správné péče.
„Na provoz velkochovů dohlíží stát.“
To je pravda. Provozovatelé intenzivních chovů hospodářských zvířat mají mnohé povinnosti. Ale veterinární správa, která má dohlížet na dodržování zákonných podmínek chovu přímo ve velkochovu, má tolik práce, že navštíví jeden takový velkochov třeba jednou za několik let. Během té doby se toho může stát hodně a ke zraku veřejnosti se to nikdy nedostane.
Když váš soused týrá psa, nejspíš si toho všimnete. Do velkochovů ale není zvenčí vidět. Na naší mapě si můžete všimnout, jak často se velkochovy nacházejí na odlehlých místech. Bohužel pro chovaná zvířata se tím existence velkochovů odsouvá mimo okruh naší pozornosti.
„Alespoň krávy se mají dobře, ty se pasou pořád venku.“
Na venkovních pastvinách se pasou v naprosté většině případů jen krávy, býci a telata masných plemen. Mléčné krávy zůstávají zavřené ve velkochovech, protože práce s vyháněním na pastvu a zaháněním na dojení by snížila efektivitu výroby. Mléčné krávy z běžného chovu čerstvou trávu nikdy neochutnají.
„Kupuji maso jen v řeznictví, protože pochází od šťastnějších zvířat.“
Na tomhle mýtu není pravdy ani za mák. Dokonce ani tvrzením výrobců o dobrých chovech se spokojenými zvířaty od poctivých českých farmářů se nedá věřit. Jako farma se označují nejen opravdová rodinná hospodářství, ale samy sebe tak pojmenovávají i obří areály „živočišné výroby“ připomínající průmyslové továrny. Slovo „farma“ by v nás už důvěru vzbuzovat nemělo.
Neexistuje důvod domnívat se, že maso z řeznictví pochází ze spokojenějších zvířat než maso z regálů.
