Příběhy zvířat

Herman: hodný kohout, který neklove

To bylo takhle. Přišli lidé z vesnice a řekli: „Buď si toho kohouta vezmete, nebo jde do polívky.“ Řeč je o charismatickém Hermanovi, který má sice hřebínek, ale nenosí ho namyšleně nahoru. Beze strachu a hany drží stráž nad svými slepičími souputnicemi, chrání je tělem i duší. A ráno kokrhá jen trošičku, tak akorát, aby nepadla hanba na jeho rod, ale ostatní se mohli vyspat.

Herman byl z vesnice, ale narodit se jako kohout ve velkochovu – než by otevřel zobáček, skončil by semletý s ostatními kohoutky v zavázaném pytli. Kohoutci totiž nesnáší vejce, a ta jsou otázkou životaa smrti. Ani jako slepice by to neměl jednoduché: výkrm a jatka nebo doživotí v malé kleci vajíčko po vajíčku.

Přitom když se podíváte, jak hrdě si to k vám vykračuje, nenechá se zastrašit, ale nezastrašuje ani vás, prožívá svůj osobní příběh volně, se svými slepicemi, sledujete ho a ptáte se, kdo to je ten kohout, o čem přemýšlí, co cítí. A co ti ostatní kohoutci?

Růženka: svobodná prasečí bytost

Prasnice Růženka byla část svého života vysokoškolačka. Přesněji řečeno – žila na vysoké škole v betonové ohrádce, kde měla sloužit studentům jako zdroj selat na zkoumání a praktická cvičení (zašívání ran, píchání injekcí a podobně). Jenže kvůli nečitelnému tetování ji poslali na jatka. Naštěstí si ji někteří studenti oblíbili a ředitelka byla také nakloněná jí pomoct. Slovo dalo slovo a s finanční pomocí veřejnosti se podařilo Růženku odkoupit a zařídit jí nové bydlení na azylové farmě pro hospodářská zvířata (Farma Naděje).

Ukázalo se, že mohutná Růža má energie na rozdávání – jakmile získala dostatek prostoru, začala dovádět, skákat a běhat od jednoho rohu zatravněného výběhu k druhému. A jakmile se trošku rozkoukala, mohla se spolu s ostatními zachráněnými zvířaty vydávat na dlouhé procházky po okolí, i když doma je doma. Spolu s prasátky Milánkem a Aninkou sdílí hned tři domky vystlané slámou. A každé léto se odebere do bahenních lázní, aby ochránila svoji kůži před prudkým sluníčkem.

Růženka nám dává nahlédnout do života svobodného prasete, který zůstává většině lidí skrytý. Je jedním z mála šťastlivců, kteří utekli životu ve velkochovu a na vysoké škole. Spousta jejích druhů ale toto štěstí nemá. Podobně hravé, odvážné a důmyslné bytosti, jako je Růženka, jsou dnes drženy v zajetí. Bez nároku na důstojný život, jaký jim náleží, bez možnosti dát člověku najevo, co prožívají.

Matilda: podivná slepice, která milovala slámu

Matilda byla ta nejmenší, nejhubenější a nejvypelichanější slepice v kleci a všeho se bála. Byla vyděšená k smrti, když se dveře klece najednou otevřely a natáhly se pro ni dvě lidské ruce. Nevěděla ještě, že teď se na ni poprvé usmálo štěstí. Nevěděla, že ji ty ruce právě zachránily. 16 měsíců života ve stísněné drátěné kleci s dalšími slepicemi se zanedlouho stane jen nepříjemnou vzdálenou vzpomínkou.

První noc na svobodě strávila stále ještě vystrašená Matilda přitisknutá k ostatním osvobozeným slepicím v rohu papírové krabice vystlané slámou. Matilda se strachu zbavovala velmi poma

lu. Byla téměř holá, titěrná a nejslabší z celého hejna. Hned od začátku dávala najevo bezvýhradní podřízenost. Před lidmi, kteří ji zachránili, vyděšeně utíkala.

S postupem času začala Matilda nový svět blíže poznávat, strach ji opustil a narostlo jí peří i zdravé sebevědomí. Začala se rýsovat její svérázná osobnost. Projevilo se, že Matilda naprosto zbožňuje slámu. Zřejmě se do ní hluboko zapsala vzpomínka na to, jak ve slámě strávila první noc nového života. V Matildiných očích znamenala sláma svobodu.
Smyslem jejího života bylo být tam, kde je sláma. Nejšťastnější byla, kdykoli dorazily nové balíky slámy. Jakmile si jich všimla, vydala své charakteristické kdáknutí a začala je s nejvyšším zaujetím prohledávat a zkoumat.

Dnes je Matilda už po smrti. Zemřela v klidu a bez bolesti v náručí své opatrovnice a zachránkyně poté, co jí selhalo zdraví podlomené špatným začátkem života.

Zdroj

Když Matildu vysvobodili, celý její život se obrátil vzhůru nohama – a k lepšímu! V České republice však v klecích zůstávají zavřené miliony nosnic. Díky videím od skupiny OBRAZ můžeme do jejich skrytého světa alespoň nahlédnout.

Kuře, které přežilo navzdory osudu

Esperanza byla slepice určená na výkrm, neboli brojler, která jednoho zimního dne vypadla z kamionu, ve kterém ji vezli spolu se spoustou dalších kuřat na jatka. Nějací lidé ji našli, jak ji nedaleko od dálnice v zasněženém lese honí kočka. Přinesli ji do záchranné stanice pro zvířata. Esperanza mohla stěží chodit, měla zlomené křídlo a nohu. Veterinář usoudil, že zranění jí způsobili pracovníci ve velkochovech, kteří kuřata určená na porážku chytají za nohy nebo křídla a pak je nacpou do klecí, které potom naloží do kamionu směřujícího na jatka.

Bezohledným zacházením polámaná křídla a nohy jsou mezi kuřaty až příliš častým jevem. 

Byl zázrak, že Esperanza navzdory tomu všemu přežila a ze svých zranění se zotavila. Ochránci zvířat pro ni dokonce měli připravený domov, kde by mohla spokojeně žít po boku dalších zachráněných kuřat.

Tři dny před Vánoci, těsně před půlnocí, ji však její ošetřovatel našel ležet v křeči na podlaze. Měla srdeční záchvat. Pečovatel ji držel v náručí a konejšil ji, ale věděl, že už jí nemůže nijak pomoci. Krátce na to Esperanza zemřela.

Esperanza nebyla prvním brojlerem, který zemřel na srdeční infarkt. Mladá kuřata jsou vyšlechtěna k tomu nabrat za co nejkratší dobu co nejvíce na váze, a jejich malé srdce nedokáže udržet nepřirozeně obrovské tělo naživu. Průmyslu, který takové tvory vyšlechtil, je to lhostejné. Brojleři se běžně zabíjejí v šesti týdnech života.

Esperanza dokázala překonat překážky, které jí osud připravil. Přežila poranění křídla, pád z jedoucího kamionu, mučení kočkou a mrazivý les. Ale prokletí, které má každý brojler nezvratně vtisknuté do všech buněk svého mohutného těla, uniknout nemohla. „Esperanza“ znamená ve španělštině naděje. Kuřata-brojleři ale nemají naději na dlouhý život.

Zdroj

Zajímá vás, jaký život vedla Esperanza před naložením do kamionu? Video od organizace Compassion in World Farming o životě brojlerových kuřat najdete zde.

Cornette: příběh o odvaze a tvrdošíjnosti

Cornette byla jednou z mnoha krav, pro které už nebylo ve velkochovu místo, a proto byla odvezena na jatka. Měl to být poslední den jejího života. Cornette se však rozhodla s osudem bojovat a z budovy jatek, kde na ni čekala už jen bolest, strach a nakonec smrt, se jí podařilo uniknout.

Ukryla se v zarostlém areálu obklopujícím blízkou nemocnici. Skrývala se dlouho, ale nakonec ji pracovníci našli a uspali uspávací střelou. Kvůli sedativům už její tělo sice nemohlo jít na přímou lidskou spotřebu, ale její osud i tak visel na vlásku. Vypadalo to, že Cornettina zoufalá snaha zachránit si život bude marná.

Naštěstí se však o jejím odvážném úniku z jateční mašinérie doslechla skupina ochránců a ochránkyň zvířat a ti vykoupili Cornette na svobodu.

„Tahle kráva je symbolem,“ řekl jeden z jejích zachránců. „Ukazuje nám, že zvířata mají širokou škálu emocí a stejně jako my prožívají stres a dovedou vnímat blízkost smrti. Chtěli jsme jí dát to, o co tak bojovala. Druhou šanci.“

Teď má před sebou Cornette spokojený život na azylové farmě. Unikla smutnému osudu, který čeká na většinu krav a ostatních hospodářských zvířat.

Zdroj

Ne všechny krávy mají tak šťastné vyhlídky na život jako Cornette. Podívejte se, jak žijí dojnice v mléčném velkochovu v České republice.

Ester: prasečí celebrita

Ester se ke svým majitelům dostala náhodou, když přijali nabídku ujmout se miniprasátka. Od té chvíle je nepřestala překvapovat. Nejprve se prý její chování velmi podobalo chování štěňat, ale ty velmi brzy předčila ve zvědavosti a schopnosti se učit.

Jeden z jejích majitelů se živil jako iluzionista, a proto občas zkoušel své triky na psy. Ti po náhlém zmizení piškotu z ruky začali vrtět ocasy a štěkat, na trik však ani po mnoha opakováních nepřišli. Ester však stačily dva pokusy, aby záměr svého pána prokoukla a piškot za jeho zády našla.

Oproti původním očekáváním byla Ester také velmi čistotná, naučit ji chodit na zvířecí záchod prý byla hračka. Jak rostla, byla čím dál tím chytřejší. V osmi měsících si uměla otevřít jakékoliv odemčené dveře rypákem.

Když ji učili chodit na záchod ven (zvířecí jí byl už malý), záměrně předstírala, že vykonává potřebu, aby potom získala pamlsek navíc. Stejně rafinovaně také kradla sušenky – místo aby rychle vyplenila zásuvku s pamlsky, pomalu a tiše ji otevírala a v mezičase chodila kontrolovat ostatní do obývacího pokoje.

Problém se objevil, když majitelé vzali Ester na prohlídku k veterináři. Ten je přesvědčil o tom, že Ester není miniprasátko, ale klasické prase, chované pro komerční účely. To dokazoval i její useknutý ocásek.

Ester, bytost s vlastní osobností, která dalece předčila ve vynalézavosti psy, měla původně prožít celý svůj život v kleci. Toto poznání změnilo jejím majitelům život. Rozhodli se založit azylovou farmu pro zvířata s podobným osudem, kde měla Ester dostatek prostoru pro běhání a objevování.

Ester, stejně jako ostatní prasata, vykazovala širokou paletu různých emocí. Prasata dokonce zpívají svým dětem, aby je uklidnila – tak, jako my lidé. Prase je chytré asi jako dvou až tříleté dítě – rypákem zvládne hrát videohry pomocí joysticku. Jako jedno z mála zvířat (na rozdíl třeba od psů) pozná prase samo sebe v zrcadle.

Ester nám ukazuje, jak jsou naše představy o prožívání zvířat zkreslené. Ester je jedna z mála šťastlivců, kteří utekli životu ve velkochovech. Spousta jejích druhů ale toto štěstí nemá. Poznatky o Ester dokazují, jak vyspělé bytosti jsou dnes drženy v klecích, bez nároku na důstojný život, jaký jim náleží.

Ester můžete sledovat na Facebooku.

TED talk o Ester.

Ester měla výjimečné štěstí. Jak běžně žijí prasnice v České republice, se můžete podívat na videu organizace OBRAZ zde. 

Cestovatel z donucení

Dalimil, býk s bílou hlavou a rezavýma ušima, se narodil v zemědělském družstvu v okrese Plzeň-jih. Když ho jednoho horkého léta naložili na kamion, nemohl tušit, že se vydává na dalekou cestu do Turecka. S tisíci kravskými společníky byl po úmorné čtyřdenní cestě dopraven na bulharsko-turecké hranice. Dalimil zrychleně dýchal v letním žáru a obklopovaly ho vyplazené jazyky dalších býků z celého Česka. 

Utrpení se začalo ještě prodlužovat  kvůli nesrovnalostem v dokumentech. Celníci  nedovolili kamionům pokračovat a následovalo nekonečné čekání. Vystresovaná těla, se srstí slepenou potem, byla uvězněna na korbách bez možnosti odpočinku. Býci čekali na hranici nejprve čtyři dny, posléze polovinu z nich odvezli čekat zpět do Rumunska a Bulharska.

Kamióny se vrátily zpět na hranice, když to vypadalo, že jim přeci jen umožní vstup do Turecka. Avšak nakonec nebyli opětovně vpuštěni a zůstali na korbách ještě další tři dny. Po více než týdnu byli provizorně ustájeni, ale dvacet býků už tato muka nepřežilo. Dalimil se stále drží, i když vyčerpáním se mu podlamují nohy.

Když to vypadalo, že budou ponecháni k věčnému čekání na území nikoho, byl domluven prodej a vývoz zvířat do Iráku. Dalimil a několik stovek čekáním zmožených býků se o deset dní později vydali na cestu přes celé Turecko.

Bez vody, krmení a podestýlky se kodrcali další dva tisíce kilometrů ve vlastních výkalech. Krom jedné krátké zastávky s vyložením to znamenalo další čtyři dny pod spalujícím sluncem. Nekonečná cesta a teploty přes 40 stupňů. Z přehřátí organismu kolabovali býci během cesty. Dorazili po měsíci do města Dahúk, kde je čekala halal porážka vykrvácením.

Dalimil je jen jedním z desetitisíců krav a býků, zažívajících každý rok sáhodlouhé cesty utrpení z Česka, aby mohli být následně usmrceni.

Tento případ se stal v roce 2017, údaje o něm poskytla organizace Animals’ Angels.

Zdroj.

Video dokument o cestě.

.

„Ve snu se snažím odtamtud utéct.“

Katka je studentkou veteriny, která se rozhodla podělit s ostatními o svoje zkušenosti z velkochovů. Jako studentka musí absolvovat povinné praxe, mezi něž patří i návštěvy velkochovů prasat a krav. Svůj zážitek z první návštěvy chovu prasat popisuje takto:

„Bylo to velmi smutné. Pamatuju si pohled na ta prasata, viděla jsem úzké klece, ve kterých se nemohou prasnice ani pořádně hýbat, natož se otočit. Mají dost obité nohy, jak se snaží si lehnout, mají oteklé klouby. Jsou tam uvězněné jen proto, aby rostly. Druhá věc, co mě opravdu ‘dostala‘, bylo to, jak jsou prasata posprejovaná a popsaná fixami. Vím, že to má svůj účel, ale podíváš se na ta zvířata a nevidíš živé bytosti – vidíš čísla. Takhle si setkání se zvířetem nepředstavuji. Viděla jsem záběry z velkochovů už před nástupem na školu, ale jedna věc je to očekávat a druhá je vidět to na vlastní oči. Už jen ta logika, že se zvířaty je nakládáno jako s produkty. Dáme jim číslo a čekáme, až vyrostou, abychom je mohli zabít.“

Když se potom vrátila domů, cítila smutek a bezmoc. O konkrétním místě nechtěla mluvit, i když jich navštívila několik. Říká totiž, že všude, kde doposud byla, to bylo prakticky stejné. Popisuje i to, jak se jí zážitek vracel ve snech. Navíc ji teď čeká praxe na jatkách.

„Zvířata tam budou přicházet a já se budu dívat, jak je zabíjejí. Dokonce bych s tím měla i pomáhat. To je pro mě něco, s čím nevím, jak se vyrovnám. Nejraději bych se tomu vyhnula, v noci se budím, ve snu se odtamtud snažím utéct. Snažím se to říct lidem. Upozornit je na to, jak tam ta zvířata trpí, ale oni to nevnímají. Cítím u toho šílenou bezmoc.“

Dále jsme se bavili o zážitcích s prasaty. Klece pro prasnice jsou značně kontroverzní, co se kvality života zvířat týče. Prasnice jsou podle chovatelů v klecích proto, aby nezalehla svá selata. V přirozených podmínkách však prasnice hledá místo, kde bude moci o selata pečovat, a tvoří si hnízdo – nic takového pochopitelně v prostředí velkochovu není možné.

„Myslím si, že je to spojené s frustrací a nedostatkem prostoru. Prasnice se pak chovají i agresivně.  Kolik času v takových kotcích stráví? Většinu života. Jsou v jedné kleci a pak je přesunou rovnou do další klece. Z porodnice jdou do klece, kde čekají na další říji. Pak proběhne inseminace a prasnice se zase vrátí do porodní klece. Na selatech jsou pak prováděny chirurgické zákroky bez tišení bolesti. V prvním týdnu života se kastrují, zkracují se jim zuby a ocásky.  Agresivní chování, jemuž mají tyto zákroky předejít, opět souvisejí s frustrací. Existují chovy, kde se to neděje. Když mají prasata dostatek prostoru, přirozenější podmínky.”

Dále jsme se bavili o kravách. Katka se na tato zvířata více specializuje, takže má možnost být na praxích častěji. Popisuje, že setkání s kravami je pro ni o něco příjemnější. V kravínech se aspoň mohou pohybovat, jsou tam spolu. Trápí ji zde hlavně život telat.

„Aby měla kráva mléko, musí mít dítě. No, a kdybychom jí to dítě nechali, přicházíme o ten produkt, kvůli kterému to všechno děláme. Proto se tele hned po porodu matce odebírá. Byla jsem u porodu a viděla jsem, jak se prakticky okamžitě novorozené tele dá do přepravky a odvleče se pryč.

Když jsme v chovu krav, často chodíme k telatům. Jsou schopné vám olizovat ruce donekonečna. Je to sice roztomilé, ale skrývá se za tím drsná realita toho, že jim prostě chybí matka – nemají ukojený sací reflex. Telata bývají v kotcích po jednom, ale někde jsou kotce společné. Připadají mi tak spokojenější, mohou se mazlit, hrají si, mají možnost se alespoň trochu přirozeně projevit.“

A jak se Katka dívá na možná řešení, která by zlepšila životy zvířat?

„V ideálním světě by lidé vůbec nepotřebovali živočišné produkty. Pokud už je ale nutné zvířata využívat, bylo by nejlepší, aby si lidé kupovali produkty od zvířat, která žijí v dobrých podmínkách. Je lepší volit BIO chovy, ale ideální je si osobně ověřit, jak zvířata žijí. Moji rodiče mají na vesnici slepice. Jejich vajíčka si klidně dám. Ty slepice běhají po dvoře, mohou natáhnout křídla, zobou trávu, běhají se psem… Jenže i kdyby všechna zvířata žila takto, museli bychom současnou spotřebu omezit, protože by to bylo výrazně více prostorově náročné. Člověk tomu musí být otevřený, uvědomělý. Aby překonal názor, který nám vštěpuje společnost. Ano děje se to, ale důležité je, co s tím já udělám.“

Dafne: partyzánka, která měla štěstí

Jmenuji se Dafné a přezdívají mi Partyzánka. Ale ještě v dubnu jsem nebyla nikdo. Ani číslo. Jen kus v kotci. Jeden z desítek kusů ve stovkách kotců. Můj život byl jeden velký stres a také nuda.  Nevěděla jsem nikdy jistě, jestli se dostanu včas k jídlu, jestli mě někdo neodstrčí, jestli si budu mít kam lehnout, s kým se budu muset poprat, abych mohla potom v klidu spát.

A pak nás z kotce vyhnali ven a nahnali na auto. A to bylo ještě tisíckrát horší! Rámusilo to a také podlaha nebyla chvilku v klidu a také se mi špatně dýchalo, protože jsme byli namačkaní jeden na druhém, a také byla kolem mě cizí prasátka, která jsem neznala a nevěděla jsem, co od nich mohu čekat. A všichni jsme se strašně báli. Všichni. Nevěděli jsme, kam jedeme, ale bylo nám jasné, že to asi nebude poznávací výlet. Na výlet bychom dostali svačinku a také lahvičky s pitím a měli bychom každý dost místa, abychom si mohli lehnout. Tohle vypadalo na poslední cestu. To už je přece jedno, v jakých podmínkách jedete, když na konci čeká opravdový Konec všeho. Jsem jenom prasátko, ale některé věci jsou mi jasné.

A tak jsem utekla. Bohužel si nepamatuju, jak se mi to povedlo, protože jsem spadla na silnici a skončila jsem v kotrmelcích a v krvi a dost jsem se bouchla do hlavy. Bolelo mě úplně všechno, byla jsem moc odřená – ale venku!

Kolem mě svištěla auta a nevěděla jsem, kam se mám vydat a co mám dělat. Tak jsem se potácela po krajnici, až mě  místní strážníci nahnali do přepravníku a odvezli na statek, kde jsem dostala kóji sama pro sebe! Fakt, nemusela jsem se s nikým dělit, měla jsem tam i hromádku slámy a malý výběh, takže jsem viděla nebe a cítila vítr!

Jenže jsem pořád nebyla nikdo. A teď už ani ničí.

Ale napsali o mně v novinách. Mého příběhu si všimli členové prasomilného klubu (ČKMPCHD) a shodli se, že když jsem tak moc chtěla žít, že jsem riskovala útěk z jedoucího vozu, že si zasloužím pomoc. Mluvili o mně jako o Partyzánce.  Vyřídili všechny byrokratické podmínky, zaplatili za mě, co stálo moje odchycení a ubytování a odvezli mě na malou farmu na jihu Čech. A dostala jsem jméno.

Tady teď bydlím. Máme tu dvouhektarový výběh s loukou, lesíkem a vlastním rybníčkem a mám i svůj vlastní box,  kam si mohu zalézt, když chci být chvíli sama.  Nikdy se nenudím, je tu pořád co dělat. Je nás tu čtrnáct prasátek, takže mám kamarády. Také se někdy trochu hádáme, ale většinou jsme spolu v partě.

Když si večer zalezu do svého boxu a zavrtám se do slámy, vzpomínám na svoje souputníky na tom autě, co nás vezlo na Konec. A pláču.

Jmenuji se Dafné. A měla jsem štěstí.

Více o mém příběhu.