Tohle bude za chvíli minulost.

I když je čas oběda, kolem hal je velký pohyb. Zaměstnanci a zaměstnankyně se nerušeně věnují své práci. Ani je nenapadne, že by je mohl někdo pozorovat.

Haly působí nedobytně, nemají žádná okna, žádné skulinky. Svítí se v nich jen umělým osvětlením, které ovlivňuje snášku nosnic tak, aby byla co nejvyšší.
Víme, že za jejich zdmi živoří nosnice v klecích.
Tyto nosnice se narodily v umělé líhni, odkud byly převezeny sem, aby zde strávily cca rok života a snesly přes 300 vajec. Při prvním přepeření jim klesne produkce natolik, že jsou pro chovatele ztrátové, a proto skončí na jatkách. 
Systém si nemůže dovolit zpomalit a počkat, až slepice naberou druhý dech. Poptávka po levných vejcích je zkrátka příliš vysoká a je cennější než život.

Jedna z hal, která je nám nejblíž, má otevřené dveře. Jedinečná šance aspoň na chvilku nakouknout dovnitř. 

Vypadá to tam přesně tak, jak jsem si představovala. Klece jsou v řadách nad sebou a táhnou se až na konec haly. Nosnice, které jsou v nich zavřené, se mačkají jedna na druhou.
I když jde o tzv. obohacené klece, pořád jsou to klece, v nichž nosnice stráví celý svůj nepřirozeně krátký život. Mají v nich málo místa, nemohou vůbec uspokojovat byť jen nejzákladnější potřeby jako třeba roztáhnout křídla nebo v klidu snášet vajíčka.

Je to tu jak v hororu, nevydržím se na to dívat.

Když se vracím zpátky k plotu, všímám si, že jedna slepice se tu pohybuje volně a ve křoví u plotu má vyležený důlek. Dokázala se dostat na svobodu a jako jediná má možnost se procházet po trávě a nechat si větrem čechrat peří.

Přeju si, aby takové štěstí potkalo i její družky. Malou útěchou mi je, že od roku 2027 budou klecové chovy nosnic patřit do historie.