Letní nebe nade mnou…

Porodna selat uprostřed lesa?

S tím jsem se ještě nesetkala a nejdřív to moc nechápu. Ale rostoucí puch, který se line mezi stromy, když se k místu blížíme, je mi odpovědí. Kamery, vysoký plot, ostnatý drát. Hotová pevnost.

Kola necháme opodál a dovnitř se dostáváme skrz prázdný překládkový box. Naštěstí je prázdný, jsou v něm jen různě barevné ušní známky a gumový poháněč, kterým se pohánějí prasata při nakládce na jatka. Boxem prolézáme do areálu starého prasečáku a dírou v plotě se protahujeme k modernizované porodně selat.
Ovce, které se pasou ve zchátralém a slunkem vyprahlém areálu, to se zaujetím pozorují.

Dobíhám k první hale, která má zabělená okna. Živočišný průmysl se fakt hodně snaží nechat si ta špinavá tajemství jen pro sebe.
Vím, že bych neměla ničit cizí majetek, ale morálka má svý meze. Tak si plivnu do dlaně a malý kousek barvy setřu. Skrz okno vidím oblíbenou českou klasiku – porodní klece pro prasnice. Živá továrna na selata.

Vyfotím, co jde a vracím se, odkud jsem přišla. Odnáším si s sebou zas o trochu víc naštvanosti na svět, v němž žijeme.